neděle 29. března 2015

Love parade na vlastní kůži

Co se reálně stalo

Love parade byl největší taneční festival světa. Konal se celkem 19 x. Do roku 2006 se konal v Berlíně, od roku 2007 se konal v různých městech spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko. V roce 2010 se naposledy akce konala v Duisburgu. Došlo na ní totiž k tragédii, při které 21 lidí zemřelo a 541 bylo zraněno. Stalo se to, že na místo konání akce a pak zpátky z ní vedla jediná přístupová cesta a to přes tunel, který na takové množství lidí z obou směrů nebyl dimenzovaný.
Lidé se snažili najít jiné cesty, jak se na akci dostat a jedna taková vedla přes schodiště a pak vylézt na repráky. I tam se vytvořil dav a v jednu chvíli lidi seshora spadli dolů do davu a to vyvolalo paniku.
Přemýšlela jsem o tom, že třeba v Tokiu musí být takové davy na denním pořádku a nikdy jsem neslyšela o tom, že by se tam někdo vážně zranil a tak jsem se na názor, proč tomu tak je zeptala kamaráda Vojty Hubra, Čecha který už nějaký čas žije v Tokiu.

Jak fungují davy v Japonsku

Japonsko je společnost skupinově orientovaná zatímco Evropa a Amerika je spíš individualistická. Lidi nejsou zvyklí mít vlastní odlišný názor, většinou se raději přizpůsobí skupině. “Hřebík, který vyčnívá nad ostatní bude zatlučen.” Navíc v japonských městech je vyšší hustota osídlení, takže lidi jsou na davy od malička zvyklí. Z toho plyne, že:
1) Lidi se řídí pokyny a dělají to, co dělají ostatní - nikoho moc nenapadá improvizovat („Pojď, vylezeme támhle, odtud lépe uvidíme!“), aspoň ne nad určitou základní bezpečnou úroveň.
2) Lidi moc nikam nespěchají. Pokud organizátor řekne davu třeba: "Tady se zastavte a čekejte, až se uvolní nádraží.", všichni zastaví a čekají. Dělají si něco na mobilu nebo se baví mezi sebou. Nikdo moc nepřemýšlí, že by přeci čekat nebylo potřeba a proč je ti organizátoři tak omezují, vždyť hrozně spěchají. Většina lidí to prostě bere jako fakt a poslušně čeká.
Většině lidí tady v Japonsku davy tolik nevadí, protože jsou zvyklí tak nějak ostatní lidi ignorovat. Jsou zavření ve vlastní bublině.
Tady je navíc bezpečnost hodně důležitá, takže kdyby organizátoři zjistili, že by tu akci vzhledem k počtu lidí nemuseli zvládnout, taky by asi přijali nějaká opatření, nebo by ji prostě rozpustili. To se stalo třeba u výročí nádraží Tokio, kdy se měly prodávat pamětní karty na placení jízdného, ale ta akce se musela přímo v ten den zrušit. (20. 12. 2014 to bylo tuším).
A lidi jsou zvyklí od malička stát ve frontách. Fronty se stojí na nástupištích než přijede vlak, před restauracemi (protože restaurace, před kterou je největší fronta bude zaručeně nejlepší) atd... Nikoho to moc nestresuje.



Moje Loveparade


Byla sobota 24.7.2010, moc krásný den, byla jsem na Erasmu v německém Paderbornu. Kousek od nás se konala kulturní událost roku. Největší festival techno hudby Loveparade a úplně zadarmo, to jsem si nenechala ujít, i když nejsem fanda taneční hudby. Ten den se toho stalo spousta, co se mi normálně neděje a co si pamatuji do teď. U toho tunelu jsem byla asi jenom !!30 minut!! předtím než se stalo to neštěstí.

V MHD se člověk nemačká


Od Love parade už nikdy neříkám, že se někde mačkám. Pokud cítím prst na noze a mám vedle sebe alespoň 5 centimetrů, kam můžu pootočit nohu, je to pohoda. Byla to velká síla ze všech stran a já neměla jinou možnost než stát, protože pohnout se nebylo kam. Občas bylo těžký i dýchat, ale musela jsem si dávat pozor, protože kdybych omdlela, byl by se mnou konec.

Moji učitelé tělocviku mě zbytečně podceňovali


Stání v tunelu jsme nedávali, otočili to a na akci se dostali tou nejbezpečnější cestou. Vylezli asi na 4 metry velkou zídku.
Zdroj: http://ts4.mm.bing.net/th?id=HN.608012162393309555&pid=15.1&H=213&W=160

Lidi můžou být neuvěřitelně hodní

Vylezla jsem tam jen díky tomu, že dole na zemi a navrchu na zídce se totiž udělaly týmy. Místo toho, aby tihle lidi někde pařili, dolní tým zvedal lidi ze země a horní je pak dostával nahoru.

Okolo tunelu se válely různý věci a oblečení. Dva Němci našli batoh a říkali: “Ty jo batoh. Musíme ho dát policistům!“ S takovým jednáním jsem se v Německu setkala často.


Lidi umí být taky hodně zlí


Naše Erasmus skupinka se rozdělila a bylo nemožný se znovu najít.Mobily nefungovaly. Já zůstala s tureckými Esrou a Gökhanem. Od zážitku z tunelu se bavili jenom turecky a já do toho vkládala: „İNGİLİZCE LÜTFEN“ (anglicky, prosím). Gökhan mě pak definitivně umlčel hláškou: „I’m too stressed to speak English!“. Tak jsem 6 hodin poslouchala turečtinu. Těžké situace prostě odhalí váš charakter.


Bacha, co si dávám na facebook


Doma měli kvůli mému statusu “Je super den a já jedu na Loveparade :).” tomu, co viděli ve zprávách a mému vypnutému mobilu asi dost těžký čas.

Zítra tady nemusím být

Ale v životě je to hned. Může se něco stát, když přecházíte silnici. Jasný, že člověk ví, že zítra tu už být nemusí. Ale předtím jsem to vnímala jako frázi, která reálně nemá význam jako:”Měla bych jíst zdravě” nebo “Někdy si napíšeme” Ale takhle jsem si to reálně uvědomila.