neděle 29. března 2015

Love parade na vlastní kůži

Co se reálně stalo

Love parade byl největší taneční festival světa. Konal se celkem 19 x. Do roku 2006 se konal v Berlíně, od roku 2007 se konal v různých městech spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko. V roce 2010 se naposledy akce konala v Duisburgu. Došlo na ní totiž k tragédii, při které 21 lidí zemřelo a 541 bylo zraněno. Stalo se to, že na místo konání akce a pak zpátky z ní vedla jediná přístupová cesta a to přes tunel, který na takové množství lidí z obou směrů nebyl dimenzovaný.
Lidé se snažili najít jiné cesty, jak se na akci dostat a jedna taková vedla přes schodiště a pak vylézt na repráky. I tam se vytvořil dav a v jednu chvíli lidi seshora spadli dolů do davu a to vyvolalo paniku.
Přemýšlela jsem o tom, že třeba v Tokiu musí být takové davy na denním pořádku a nikdy jsem neslyšela o tom, že by se tam někdo vážně zranil a tak jsem se na názor, proč tomu tak je zeptala kamaráda Vojty Hubra, Čecha který už nějaký čas žije v Tokiu.

Jak fungují davy v Japonsku

Japonsko je společnost skupinově orientovaná zatímco Evropa a Amerika je spíš individualistická. Lidi nejsou zvyklí mít vlastní odlišný názor, většinou se raději přizpůsobí skupině. “Hřebík, který vyčnívá nad ostatní bude zatlučen.” Navíc v japonských městech je vyšší hustota osídlení, takže lidi jsou na davy od malička zvyklí. Z toho plyne, že:
1) Lidi se řídí pokyny a dělají to, co dělají ostatní - nikoho moc nenapadá improvizovat („Pojď, vylezeme támhle, odtud lépe uvidíme!“), aspoň ne nad určitou základní bezpečnou úroveň.
2) Lidi moc nikam nespěchají. Pokud organizátor řekne davu třeba: "Tady se zastavte a čekejte, až se uvolní nádraží.", všichni zastaví a čekají. Dělají si něco na mobilu nebo se baví mezi sebou. Nikdo moc nepřemýšlí, že by přeci čekat nebylo potřeba a proč je ti organizátoři tak omezují, vždyť hrozně spěchají. Většina lidí to prostě bere jako fakt a poslušně čeká.
Většině lidí tady v Japonsku davy tolik nevadí, protože jsou zvyklí tak nějak ostatní lidi ignorovat. Jsou zavření ve vlastní bublině.
Tady je navíc bezpečnost hodně důležitá, takže kdyby organizátoři zjistili, že by tu akci vzhledem k počtu lidí nemuseli zvládnout, taky by asi přijali nějaká opatření, nebo by ji prostě rozpustili. To se stalo třeba u výročí nádraží Tokio, kdy se měly prodávat pamětní karty na placení jízdného, ale ta akce se musela přímo v ten den zrušit. (20. 12. 2014 to bylo tuším).
A lidi jsou zvyklí od malička stát ve frontách. Fronty se stojí na nástupištích než přijede vlak, před restauracemi (protože restaurace, před kterou je největší fronta bude zaručeně nejlepší) atd... Nikoho to moc nestresuje.



Moje Loveparade


Byla sobota 24.7.2010, moc krásný den, byla jsem na Erasmu v německém Paderbornu. Kousek od nás se konala kulturní událost roku. Největší festival techno hudby Loveparade a úplně zadarmo, to jsem si nenechala ujít, i když nejsem fanda taneční hudby. Ten den se toho stalo spousta, co se mi normálně neděje a co si pamatuji do teď. U toho tunelu jsem byla asi jenom !!30 minut!! předtím než se stalo to neštěstí.

V MHD se člověk nemačká


Od Love parade už nikdy neříkám, že se někde mačkám. Pokud cítím prst na noze a mám vedle sebe alespoň 5 centimetrů, kam můžu pootočit nohu, je to pohoda. Byla to velká síla ze všech stran a já neměla jinou možnost než stát, protože pohnout se nebylo kam. Občas bylo těžký i dýchat, ale musela jsem si dávat pozor, protože kdybych omdlela, byl by se mnou konec.

Moji učitelé tělocviku mě zbytečně podceňovali


Stání v tunelu jsme nedávali, otočili to a na akci se dostali tou nejbezpečnější cestou. Vylezli asi na 4 metry velkou zídku.
Zdroj: http://ts4.mm.bing.net/th?id=HN.608012162393309555&pid=15.1&H=213&W=160

Lidi můžou být neuvěřitelně hodní

Vylezla jsem tam jen díky tomu, že dole na zemi a navrchu na zídce se totiž udělaly týmy. Místo toho, aby tihle lidi někde pařili, dolní tým zvedal lidi ze země a horní je pak dostával nahoru.

Okolo tunelu se válely různý věci a oblečení. Dva Němci našli batoh a říkali: “Ty jo batoh. Musíme ho dát policistům!“ S takovým jednáním jsem se v Německu setkala často.


Lidi umí být taky hodně zlí


Naše Erasmus skupinka se rozdělila a bylo nemožný se znovu najít.Mobily nefungovaly. Já zůstala s tureckými Esrou a Gökhanem. Od zážitku z tunelu se bavili jenom turecky a já do toho vkládala: „İNGİLİZCE LÜTFEN“ (anglicky, prosím). Gökhan mě pak definitivně umlčel hláškou: „I’m too stressed to speak English!“. Tak jsem 6 hodin poslouchala turečtinu. Těžké situace prostě odhalí váš charakter.


Bacha, co si dávám na facebook


Doma měli kvůli mému statusu “Je super den a já jedu na Loveparade :).” tomu, co viděli ve zprávách a mému vypnutému mobilu asi dost těžký čas.

Zítra tady nemusím být

Ale v životě je to hned. Může se něco stát, když přecházíte silnici. Jasný, že člověk ví, že zítra tu už být nemusí. Ale předtím jsem to vnímala jako frázi, která reálně nemá význam jako:”Měla bych jíst zdravě” nebo “Někdy si napíšeme” Ale takhle jsem si to reálně uvědomila.

neděle 1. února 2015

Hudebná kluby a booking. Pár poznámek o tom, jak to u nás funguje

29. 1. jsem byla v Českém centru na diskusi Soundchat na téma “Kluby a booking” týkající se hudby v ČR. A taky toho, jak hudební průmysl v tomhle ohledu u nás funguje. Bylo tam spousta zajímavých poznatků o tom, jak to funguje především v alternativní hudbě. Udělala jsem pár poznámek, protože sehnat info, jak se tady věcí vlastně dějí, je těžší než zjistit, co měl nějakej Justin Bieber k snídani.

Prokop Holoubek: (booking českých kapel, člen Midi lidi, ex vedoucí programu klubu Fléda v Brně)


“Mimo ČR se starají o kapelu dvě profese. Manager kapely - ten se stará o finanční stránku věci, jedná s kapelou, určuje strategii, kterou se kapela bude vydávat. A pak agent, který zařizuje koncerty. U nás je to většinou na všechno jenom jeden člověk.”

“Když jsem bookoval kapely do Flédy, zajímaly je jenom dvě věci:
1)Kolik mám peněz
2)Jaký mám reference”

“Organizování koncertů je jako sázení na koně. Prostě nevíš, co bude fungovat.”

Jakub Pešek (Lunchmeet festival, vedoucí klubu NEONE, elektronická hudba)


V Praze je rozmlsané publikum, jsou zvyklý na vstupy zdarma. To my nechceme. Dostaneš grant, sponzora...super..ale pak grant skončí a ty jsi v prdeli!”

“Kdybysme chtěli udělat Lunchmeat festival fakt nezávisle, lístek by stál 3 500 Kč.”

“Propagace Lunchmeat festivalu je v podstatě jednoduchá. Přemýšleli jsme, že bychom to dali do médií, ale přišli jsme na to, že kromě rádia Wave nemáme do jakých.”

“První festival jsme dělali ve 3 lidech, dneska je nás 20. Děláme to s láskou, protože peníze na platy jsou to úplně nejposlednější!”


Affro (pořadatel Hip hop kempu a Boombox parties v Lucerně)


“Co nechci? Co fakt nechci, je akce v klubu, kde se pije z plastovýho kelímku, další den se lidi vyblejou a neví, na čem včera byli!”

“Můj sen je, aby Boombox parties byly takovej brand, aby si lidi koupili lístek aniž by věděli, kdo bude vystupovat. To je v Čechách bohužel utopie.”

“Nikdo pořádně neví, kolik která kapela bere, proto je důležitý nabízet jim míň peněz. Třeba nabídneš kapele 10 x víc než bere normálně a oni ti napíšou zpátky ´Sice normálně berem víc, ale jsme ochotní do toho výjimečně jít.´”

“Je to takovej koňskej handl. Kapela XXX Ti řekne, že hráli v Polsku a jinde po Evropě a všude vyprodali a ty zavoláš do Polska kámošovi a on Ti řekne, že na nich bylo max 200 lidí. ”

“Nikdy nevíš, jestli na tvou show někdo přijde. Třeba se náhodou Češi dostanou do finále hokeje a to by nepřišel nikdo ani kdyby vystupoval sám Ježíš.”

“Často mi lidi říkaj, že jsem magor, že se chlubím že jsem pozval Macklemora, když ho nikdo neznal. Jakože na co mi to bylo, když ho nikdo neznal?”

“Některý lidi zůstávaj normální, i když jsou slavní. Třeba Macklemore. Nedávno jsem mu napsal email a on odpověděl dřív než průměrnej českej rapper.”

“Nemyslím si, že všichni si zaslouží šanci. Když kolem sebe kapela není schopná udělat v dnešní době hype, tak si to nezaslouží. Dneska v době internetu se může prosadit každej z horní dolní. Zářným příkladem toho jsou Die Antwoord.”

“Mejdany by neměly bejt zadarmo. Lidi říkaj, že nemaj peníze. Ale to není pravda. Vidím, kolik dávaj za chlast.”

“Další nešvar jsou guest listy. Přijde za mnou známej, řekne, že fotí a že chce na guest +3. Ty mu za týden napíšeš, kde jsou ty fotky a on, že sorry nic nemá.. že se ožral... ”

“Na akci musí být něco fakt zajímavýho pro lidi, nikdo Ti nepřijde jen tak ze soucitu.”

“Přesvědčit gaučáka, aby šel do klubu je fakt umění!”

“Baví mě to, že jsem ten kdo hýbe věcma, ne ten kdo se jimi nechá vláčet.”

Tak jako všechno tady, úspěch nepřichází s tím, co umíš, ale koho znáš. Český trh je malý. Alternativní hudbou se tady vyloženě nezbohatne a ty lidi, kteří s ní dělají, musí být opravdoví nadšdenci. No holt jsme zvyklý za věci jako hudba neplatit. A je víc běžný “ožrat se jako hovado” než “jít na super koncert”. Naštěstí díky lidem, co to mají naopak, tady klubová scéna může existovat.


Příští článek bude marketingový experiment:"Kolik za den použiju značek"

Předchozí články:

10 poučení,aby příští první schůzka nebyla úplný fail



Jak jsem byla na koncertě DJ Wiche



10 věcí, které miluju na Praze